Hrabyňská pouť

Hrabyň je poutní místo, kam přicházejí procesí ojediněle i během celého léta, ale největší a nejvýznamnější pouť se koná 15. srpna. Další poutní slavnost se koná na svátek Panny Marie 8. září. Hrabyňská pouť je známá široko daleko, přitahuje poutníky z různých koutů, například z Pruska i od Těšína. Procesí, která přicházela, putovala často i několik hodin. Poutníci cestovali zdaleka, a tak v Hrabyni nocovali před hlavní poutní mší. Po „velké“ mši se poutníci hned připravovali na zpáteční cestu domů, unavení, ale naplnění duchovním zážitkem z pouti. V mnoha případech se cesta zpět stala také součástí poutního rituálu, kdy poutníci pokračovali v modlitbách a zpěvech, které provázely celou cestu. I když procesí odcházela, atmosféra poutního místa zůstávala, protože pouť byla nejen fyzickým putováním, ale i duchovním a komunitním prožitkem, který na dlouho zůstal v srdcích. Tyto poutě byly pro místní i pro přicházející poutníky duchovním zážitkem, který spojoval víru, tradici a komunitního ducha. Procesí bylo více než jen náboženským obřadem; byli to lidé, kteří sdíleli společná setkání víry a hodnoty. Během poutí se prohlubovala vzájemná solidarita, vytvářelo se silné pouto mezi účastníky, a to nejen během mše, ale i při cestách, společných modlitbách a zpěvech, které byly součástí celého rituálu. Tyto poutě měly nejen náboženský, ale i kulturní a význam, protože spojovaly lidi z různých míst, kteří se k Hrabyni vydávali jako k místu duchovního vyjádření své víry, ale i k místu setkání a společenských vazeb komunit. Poutě byly příležitostí pro navázání nových přátelství, vzájemné výměny zkušeností a tradic, a pro posílení identity regionálních komunit. Místní obyvatelé i poutníci si vyměňovali příběhy, prožívali společně chvíle radosti a modlitby, což zajišťovalo poutím nezapomenutelný kulturní a sociální rozměr. V tomto smyslu byla Hrabyň nejen poutním místem, ale i místem, kde se zviditelňovaly tradiční hodnoty a regionální zvyky, které byly součástí širšího kulturního kontextu.

Procesí přicházela v různých podobách, ale všechny měly společný cíl: oslavit víru a zprostředkovat duchovní zážitek. Větší procesí byla skutečně impozantní, plná symboliky a posvátných rituálů. Korouhve a kříže, které vedly průvod, měly hluboký duchovní význam, a přítomnost kněží a ministrantů zajišťovala náboženský rámec celých slavností. Tato procesí nejenže vyjadřovala víru, ale také silně působila na komunitní jednotu, neboť všichni účastníci – ať už šli pěšky několik hodin nebo byli součástí hudební složky – přispívali ke společnému duchovnímu zážitku, který tuto pouť činil nezapomenutelnou.

Na druhé straně menší a vzdálenější procesí, která putovala do Hrabyně, byla skromnější, s menším počtem účastníků, obvykle pouze ženy a několik mužů, ale jejich oddanost a víra byla stejně silná. I když pocházela procesí z různých oblastí a jejich účastníci byli z různých koutů regionu, všichni měli společný cíl: dosáhnout Hrabyně, poklonit se Panně Marii a prožít duchovní podporu. Každý poutník, bez ohledu na to, odkud přicházel, nesl s sebou osobní modlitby, prosby a díkůvzdání, které byly součástí tohoto poutního zážitku. Cesta do Hrabyně nebyla jen fyzickým putováním, ale i duchovní cestou, která umožnila každému účastníkovi hlubší spojení s vírou.

Příprava na pouť v Hrabyni byla vždy velkou událostí, která spojovala celou obec. Každý dům se pilně připravoval na příchod poutníků i na slavnostní chvíle, které přicházely s procesími. V domácnostech se pekly koláče, dříve pečené doma, dnes se již často zhotovovaly a pekly v pekařství u Blažka, ale stále byly nedílnou součástí pohostinnosti a přípravy na tento sváteční den. Všechny domácnosti se připravovaly na příjezd příbuzných a známých, kteří se sjížděli z různých míst, aby společně prožili tuto duchovní událost.

Tato vnější příprava byla pro obyvatele Hrabyně způsobem, jak projevit svou úctu k pouti a připravit se nejen na příchod poutníků, ale i na duchovní zážitek, který s tímto svátkem neodmyslitelně souvisel. Bílí se domky, čistí ulice a chodníky, aby bylo vše v souladu s touhou po zbožnosti a duchovní očistě, kterou místní lidé prožívali. Tento čas byl obdobím, kdy se každý mohl podílet na vytváření slavnostní přípravy a ukázat, jak důležité je nejen vnější, ale i vnitřní čištění a příprava na pouť.

Všechny tyto přípravy měly hluboký symbolický význam. Byla to doba, kdy se lidé připravovali nejen na fyzický příchod poutníků, ale i na duchovní očistu a obnovu. Každý detail, ať už to byla čerstvě nablýskaná fasáda, nebo připravené dobroty, vyjadřoval úctu k tradicím a víře, která spojovala celou komunitu. V Hrabyni bylo zvykem, že nejen domácnosti, ale i celá obec se angažovala v přípravách na tuto velkou událost. Byla to příležitost nejen k zajištění pohodlí pro poutníky, ale i k podpoře solidarity a pohostinnosti.

Poutní slavnosti v Hrabyni byly vždy nejen duchovním, ale i kulturním a společenským svátkem. Před příchodem skutečných poutníků a hostů začínal přicházet pestrý mix obchodníků a zábavních podniků, kteří vytvářeli atmosféru jarmarku. Ano, přesně tak. Místo, kde obchodníci prodávali různé předměty, jako byly obrázky, modlitební předměty, suvenýry, ale i praktické věci pro každodenní život. Poutníci si zde kupovali drobnosti na památku z pouti nebo symboly duchovní cesty, ale také si brali věci, které jim mohly posloužit, jako třeba provazy nebo boty. Tato tradice byla součástí poutní atmosféry, která nejenže poskytovala duchovní osvěžení, ale také nabídla možnost si něco koupit.

Zábavní podniky, jako kolotoče, střelnice, panoptika a planetáři, dodávaly slavnosti živý, někdy až hlučný ráz, který k těmto oslavám však patřil. Děti i dospělí si užívali veselí, a na celé události byla i jistá komická a lidová stránka – například žebráci, kteří s nadsázkou a humorem předváděli své modlitby, přičemž jejich „Otče náš“ bylo občas upraveno podle situace: „Otče náš, jenž jsi, ludkové roztomilí...“

Tato kombinace světského a duchovního prvku byla charakteristická pro poutě v Hrabyni i jinde. Na jedné straně byla úcta ke svatému místu a piety, na druhé straně se prolínaly běžné radosti a zábavy, které zpestřily slavnostní dny. Vznikala taková atmosféra, kde lidé nejednali jen jako věřící, ale i jako součást širší komunity, která si v tuto chvíli připomněla svou sounáležitost a tradici. Smíšení duchovních a světských aspektů pouti vytvářelo prostor pro osobní i kolektivní rituály, které lidem přinášely nejen duchovní uspokojení, ale i radost z každodenního života, humoru a sdílené slavnosti.

Zvony, které zaznívaly v předvečer pouti, byly jako volání k jednotnému setkání. Hlaholily v souzvuku, jako by samy hlásily něčeho významného, ​​něčeho, co se dělo jednou za rok a co bylo pro místní obyvatele nesmírně důležité. Zvony byly symbolem připravenosti a společenství, ale také duchovní přítomnosti, která se stahuje k místu, kde se lidé scházejí, aby společně prožili duchovní zážitek. Zvony, které znějí v předvečer pouti, byly jakýmsi voláním ke společenství, k zastavení se v každodenním životě a k soustředění na to, co je podstatné – na víře, modlitby a duchovní obohacení.

Zvony tedy nejen označovaly čas, ale byly i znakem přítomnosti Boží, která provází věřící v okamžicích oslav a duchovního rozjímání. Toto zvonění tak navozovalo nejen duchovní napětí, ale i pocit očekávání, kdy se lidé připravovali na významný okamžik, který spojoval jak tradiční zvyky, tak i víru.

V roce 1946 však, jak je již zmíněno, byla pouť bez zvonění, což mohlo být vnímáno jako symbol hluboké změny nebo těžkostí, které tehdejší doba přinesla. V roce 1947, po několika letech mlčení, zvony znovu zazněly v předvečer pouti, přinášející zpět nejen zvuk, ale i duchovní atmosféru, která byla s těmito zvony spojená. Jejich návrat připomínal lidem, že se opět otevírá prostor pro modlitby, pobožnosti a slavnostní chvíle, které jsou součástí jejich víry, což ukazovalo na obnovu a návrat k tradicím, které se ve své podstatě neměnily, i když okolnosti kolem pouti a života se vyvíjely. Zvonění neslo v sobě nejen náboženský význam, ale i hluboký kulturní a společenský kontext, kdy zvony spojovaly celou komunitu v modlitbě a oslavách. Byly to zvuky, které obohacovaly tuto slavnost o pocit sounáležitosti a společných cílů – uctít Pannu Marii a vyjádřit vděčnost za milosti, které lidé ve svém životě prožívali. Zvony tedy znovu naplňovaly nejen kostelní prostor, ale i celý kraj, vytvářely atmosféru, která přitahovala jak místní, tak poutníky, a nabídla jim duchovní prostor pro ztišení, modlitby a slavnostní radost.

Během války byly zvony nuceně odevzdány na sbírku kovů, ale naštěstí nebyly roztaveny. Po válce se však začaly tyto ztracené zvony hledat, což bylo spojeno s velkým úsilím. Kostelník Jan Rygel, ve snaze obnovit zvonění, přijel až do Prahy, aby pomohl tyto najít. Tento moment ukazuje, jak silná byla touha po návratu k tradičním hodnotám a duchovnímu životu, který zvony symbolizovaly. Díky úsilí a pátrání se zvony nakonec našly v Raduni, což mělo velký význam nejen pro místní komunitu, ale také pro obnovu náboženských a kulturních tradic.

Ministranti, kteří hlídali na věži, měli důležitou roli při určení, z kterého směru procesí přichází. Pomocí předem dohodnutého způsobu, jak zvony začínaly zvonit, informovali faráře o směru, odkud procesí přichází – zda od Josefovic nebo od sv. Jana (Opavy) či od Háje.

Pan farář v pluviálu (bohoslužebném rouchu) s ministranty po boku, z nichž jeden nesl kříž, pak vyšel, aby slavnostně přivítal poutníky. Tento rituál podtrhoval význam poutní slavnosti, ale i posiloval poutníky v jejich víře, protože celý proces vítání byl nejen obklopen důstojností, která odpovídala vážnosti okamžiku, ale i prohluboval jejich duchovní zážitek. Vítání procesí bylo více než jen obyčejným rituálem; byl to projev úcty k poutníkům, kteří putovali z velké vzdálenosti, a zároveň jejich víry a společenství. Tento slavnostní akt, kdy farář s ministranty vycházel procesí vstříc, byl symbolickým vyjádřením vítání a přijetí do posvátného prostoru poutního místa. Poutníci cítili, že jejich cesta není jen fyzickým putováním, ale i duchovním vzestupem, kde každý krok směrem k Hrabyni byl krokem blíže k Bohu. Tato scéna ukazuje, jak detailně a slavnostně byly poutní procesí vítány v Hrabyni.

Toto vítání procesí a celková atmosféra pouti v Hrabyni vyjadřovala hluboký respekt a posvátnost celého okamžiku. Zvony, které stále vyzváněly, podtrhovaly duchovní důležitost a připravovaly srdce poutníků na to, co je čeká v kostele. Písně, které zpívali poutníci, jako „Matičko Hrabyňská, přišli jsme k Tobě“, byly projevem vděčnosti a oddanosti. Tento rituál, kdy se procesí přibližovalo a setkání probíhalo tak, že se kříže poklonili, posilovalo smysl poutní cesty, která měla nejen duchovní, ale i společenský význam.

Každý krok směrem ke kostelu byl krokem k posílení víry a ke ztišení před svatými okamžiky, které přinášely. Lidé, kteří se sjížděli z různých koutů, se postupně zapojovali do této slavnosti, která v sobě nesla jak hlubokou úctu k tradici, tak radost z náboženské pospolitosti. Tento proces pokračoval až do samotného srdce poutního dne, kdy každý přítomný cítil, že je součástí něčeho většího, posvátného a zároveň radostného.

Tento obraz ukazuje, jak se Hrabyň během pouti proměňuje. Z tiché a klidné dědinky se stává pulzující místo, plné života, zpěvu a modliteb, kde každý kout je naplněný zvuky, které postupně splynou v duši. I když je v kostele rušno, přítomnost mnoha procesí, každý se svou vlastní písní a modlitbami, vytváří něco zvláštního. Zvuk je jakýmsi výrazem vnitřní rozmanitosti a různých duchovních cest, které se v tomto místě setkávají. Procesí, každá jiná píseň, každý krok poutníků je jako odraz různých duchovních příběhů a cest, které vedou k jednomu společnému cíli – k modlitbě, k úctě a k hledání Boží přítomnosti. I když se tyto cesty mohou zdát odlišné, všechny míří k jedinému místu, kde se všechny tyto hlasy a kroky spojují v harmonii, která dává pocit jednoty a duchovního společenství. V tomto okamžiku se každý jednotlivý krok, zpěv, modlitba a zvuk spojují v jeden společný projev víry a úcty, který překonává všechny rozdíly mezi poutníky a vytváří silný pocit sounáležitosti. I když se mohou lišit ve své velikosti, podobě nebo zpěvu, všichni směřují k jedinému cíli – k místu, kde je Boží vnímání jako něco společného pro všechny, a kde každý jednotlivý hlas a krok směřuje k celkovému duchovnímu zážitku. Tento pocit jednoty a společenství pak zůstává s poutníky i po skončení slavností, jako trvalá vzpomínka na sílu a krásu společně prožívané víry. I když se poutníci vracejí do svých domovů, v jejich srdcích zůstává něco z tohoto spojení – vzpomínka na chvíle, kdy se stali součástí většího celku, kde každý čin, zpěv a modlitba měla svůj význam a místo.

Elektrické světlo, které osvětluje obraz Matky Boží, symbolizuje přítomnost Boží milosti, která září nad celým kostelem i lidem. Tento moment, kdy vše ztichne a ustálí se do požehnání, představuje vrchol duchovní slavnosti, kdy všechny ruchy a zvuky ustupují a prostor naplňuje ticho, ale i silná přítomnost posvátné atmosféry. Konečný klid přichází s večerním požehnáním, i když víme, že poutníci a Hrabyňáci ponesou s sebou tuto zvláštní a nezapomenutelnou zkušenost, která ještě dlouho doznívá v jejich srdcích.

Tato noční atmosféra v kostele byla hluboce duchovní a zároveň praktická. V kostele, kde stále doznívaly polohlasné modlitby, lidé klečeli nebo leželi na stupních oltářů, aby se co nejvíce ponořili do klidu a pokory této noci. Kostel, otevřený celou noc, se stal místem, kde poutníci hledali útočiště nejen tělesné, ale i duchovní. Všichni se připravovali na další den, kdy slavnost pokračovala. Některým se podařilo najít nocleh u známých nebo cizích, u sedláků na půdě nebo ve stodole. Kromě duchovního poklidu si také nesli s sebou jídlo a nápoje, aby se posilnili na další cestu. Taková byla poutní tradice, která spojovala lidi vírou a společným úsilím.

Ráno v Hrabyni je plné ruchu a života. Lidé, kteří přicházejí ze všech okolních vesnic a měst, jako hadi se vinoucími cestami, spěchají do kopce, směřujíc ke kostelu. Cesty jsou plné pěších poutníků, kteří přicházejí z různých míst – od Opavy, Lhoty, Smolkova, Háje, Polomi, Kyjovic, Budišovic i Přerovce. Každý přináší svou víru a odhodlání, spojení v modlitbě a oslavě.

K tomu se přidávají také vozy – selské vozy, bryčky, a dokonce novější auta a autobusy, které přivážejí další poutníky. Ulice kolem kostela se zaplňují různými dopravními prostředky, které přivážejí poutníky z daleka i z blízka. Selské vozy s tradičními dřevěnými koly, bryčky s krásně ozdobenými koňmi, a moderní auta a autobusy, které se snaží projet, ale zároveň musí ustoupit do bočních uliček, aby nechaly prostor pro procesí. I když je silnice plná vozů, vše se točí kolem hlavního cíle – kostela, který je středem této duchovní slavnosti. Poutníci i jejich dopravní prostředky vytvářejí živý obraz společenství, které spojuje víra, tradice a každodenní život. Každý dopravní prostředek, ať už starý kočár nebo moderní autobus, přináší do Hrabyně kus příběhu svého majitele a poutníka. Když se zastaví u kostela, lidé vystupují, vycházejí z aut a začínají se rozcházet ke svým cílům – někteří přímo do kostela na bohoslužbu, jiní na tržiště nebo k místním obchodníkům, kteří čekají s tradičními suvenýry. Tento pohyb, jak lidé přicházejí a odcházejí, je součástí dynamiky pouti, která spojuje různé generace, lidi z různých koutů, ale i různé způsoby života v jednotném duchovním prožitku. Kolem kostela se mísí smích dětí, modlitby, zpěv i zvuky tržnice.

Poutní atmosféra v Hrabyni je bohatá nejen duchovně, ale i kulturně a společensky. Procesí přicházejí ze všech směrů, zvony vyzvánějí, a zvuk poutních písní se mísí s hlukem každodenního života. Když se procesí blíží, farář vychází v čele s ministranty, ale s každým dalším procesím se už neobejde bez pomoci kaplana. I když někteří přicházejí s čistě zbožným úmyslem, jiní se spíše stávají výletníky, kteří si užívají atmosféru pouti, aniž by navštívili kostel. Hrabyně ožívá trhy, kolotoči, stánky s cukrovinkami, suvenýry a hračkami, kde se mísí vůně pečených dobrot s živým hlukem obchodníků a výkřiky žebráků, kteří se snaží získat pozornost kolemjdoucích. Procesí jsou doprovázena zpěvem, který se prolíná s těmito světskými zvuky a vytváří kontrast, který podtrhuje celkový zážitek pouti – místo, kde se setkávají různé světy a zůstávají spojeny v okamžiku víry a zábavy.

Kostel během pouti skutečně ožívá živou, někdy chaotickou atmosférou. Zpěv poutníků se mísí a prolíná mezi oltáři, což vytváří jakousi duchovní vřavu, kde každý hlouček zpívá svou vlastní píseň. Tento ruch je součástí celkové poutní zkušenosti, která se zdá být plná náboženské energie, ale zároveň také poměrně hlučná.

Tato vzpomínka na poutní slavnost ukazuje, jak složitá a zároveň živá byla atmosféra v kostele během těchto dnů. Zpěv a varhany vytvářely mohutný zvuk, který procházel celým kostelem, zatímco různé skupiny se modlily a zpívaly své písně. V kostele na různých místech sedí kněží ve zpovědnicích, připraveni vyslechnout zpovědi poutníků, kteří se touží očistit a připravit na duchovní zážitek z pouti. Cizí kněží, kteří přijíždějí na pouť, pomáhají svými zpověďmi, čímž se zajišťuje, že každý, kdo má potřebu, může přistoupit k této svátosti.

Kázání se rozděluje do dvou míst: jedno se koná přímo v kostele a druhé na hřbitově u kostela, kde je vyvýšená kazatelnice, z níž farář oslovuje poutníky. Tento způsob kázání a zpovědí ukazuje, jak poutní slavnost v Hrabyni nejen posilovala duchovní život jednotlivců, ale také utvářela silné propojení mezi živými a těmi, kteří zde byli před námi. Faráři, jako byl Böhm a později dr. Vrchovecký, byli ti, kdo přinášeli duchovní posilu a směřovali poutníky k hlubší víře. Poutní atmosféra se tak stala bohatým spojením náboženské oddanosti, tradice a každodenního života místních obyvatel. Kromě duchovní hloubky, kterou poutníci a místní prožívali skrze modlitby, zpěv a zpovědi, se tato atmosféra promítala i do lidových zvyků a kulturního života, který poutě doprovázel.

Popis „velké“ mše a příprava na ni v Hrabyni odhaluje, jak se duchovní atmosféra mše prolínala s radostí a živostí místní komunity. Pan rektor Kožaný, v čele zpěváků a hudebníků, nejenže organizoval samotný hudební doprovod, ale i vytvářel most mezi duchovním prožitkem a živelnou energií, která procesí a zpěv provázela. To, že kůr byl zavřený a prostor byl tak plný, ukazuje na velikost a význam této slavnosti, která přitahovala mnoho lidí. Být součástí takového okamžiku, kdy zpěváci a účastníci všichni tvořili společenství, svědčí o síle poutní tradice, která spojovala jak duchovní, tak každodenní dimenze života, kdy víra a každodenní činnosti, společenské interakce a zábava, splývaly v jeden celek. Tato atmosféra ukazovala na hlubokou propojenost náboženských slavností s běžným životem komunity. Poutníci, zpěváci, obchodníci i obyvatelé Hrabyně byli spojeni nejen vírou, ale i společným cílem a radostí z účasti na něčem, co mělo hluboký duchovní i kulturní význam. Tato propojenost obou sfér – duchovní a každodenní – tvořila jedinečnou a nezapomenutelnou atmosféra, která spočívá v harmonickém spojení víry a tradice s každodenním životem komunity.

Atmosféra v kostele byla nezapomenutelná, ale pro zpěváky také náročná. V horku a mezi tisíci lidmi, kteří se mačkali v kostele, byla příprava a účast na bohoslužbách skutečnou duchovní i fyzickou zkouškou. Kromě toho, že byla mše duchovně obohacující, měla také svou praktickou stránku, kdy se během slavností vybíraly dary na kostel. Páter Josef Tymel, synovec faráře Böhma, byl v Hrabyni nejen v roli duchovního, ale také v roli člověka, který zůstal vázán k tomuto místu. Jeho vztah k Hrabyni byl dlouhodobý a hluboký, což svědčilo o silné tradici a propojení mezi duchovní a místní komunitou. Páter Tymel nebyl pouze duchovním vůdcem, ale také symbolem trvalého odkazu, který spojoval minulost a přítomnost. Byl součástí kontinuity, která uchovávala poutní tradice, přičemž zůstával věrný místu, které ho formovalo již od mládí. Takto se Hrabyně stala nejen centrem víry, ale i místem, kde se osobní příběhy jednotlivců prolínaly s historickým vývojem obce.

Páter Josef Tymel byl osobností, která svou přítomností a charismatem ovlivňovala nejen Hrabyni, ale i širší oblast, kde působil. Jeho vzhled, příjemný hlas a milý úsměv vytvářely dojem osoby, která byla nejen duchovním vůdcem, ale také přítomnou, vřelou postavou, jež inspirovala a podporovala všechny kolem sebe. Jeho trpělivost a vlídnost byly pro nezbytnou každodenní službu během poutí, a to jak při zpovídání, tak při vítání poutníků a organizování hostiny. Role pátera Josefa Tymla během mší byla nezastupitelná, zvláště při velkých mších, které byly vrcholem poutní slavnosti. Jeho přítomnost na těchto mších nebyla pouze formální, ale měla hluboký duchovní význam. Byl součástí liturgického průběhu, vybíral dary na kostel, a to v průběhu slavnostní atmosféry, která přitahovala tisíce poutníků. Jeho úloha byla i praktická, když se pohyboval mezi věřícími, zpovídal je a byl přítomen v okamžicích, kdy poutníci a kněží prožívali intenzivní duchovní zážitky.

Mše v Hrabyni byly často velké a slavnostní, a jeho role při nich zahrnovala nejen duchovní vedení, ale také praktickou pomoc při organizaci. Při velkých procesech a bohoslužbách, kde byla přítomna rozsáhlá účast, byl páter Tymel velkou postavou, která spojujícím způsobem působila na všechny účastníky – poutníky, kněze i místní obyvatele. Jeho vlídné chování, trpělivost a schopnost zprostředkovat duchovní hloubku těm, kteří přišli, z něj činily nezapomenutelnou osobnost v rámci hrabyňské poutní tradice.

I po odchodu do penze zůstal duchovním pilířem pro mnoho lidí. Jeho životní cesta, od bohoslovce přes katechetu v Litovli až po klášter v Opavě, prokázala jeho oddanosti službě církvi a lidem. Jeho poslední roky v Olomouci ukončila smutná doba válečného vpádu, ale jeho odkaz zůstal nezapomenutelný pro všechny, kteří ho znali.

Po skončení mše se atmosféra pouti proměnila. Kostel, který byl ještě před chvílí zaplněný modlitbami a zpěvem, nyní opustila většinu poutníků a vydali se na vzduch, kde pokračoval život v jiných podobách. Někteří se usadili na hřbitově, jiní šli do hospod, kde panoval neuvěřitelný ruch. Hospodští si užívali příležitosti, neboť pouť znamenala velký přísun návštěvníků. Vše bylo plné – od šenkovny po zahrady, kde se tančilo a zpívalo za doprovodu hudby. I když se stále procházelo mezi stánky a krámy, těžiště poutní atmosféry se nyní přesunulo do hospod, kde se k radosti a oslavám připojila i tradiční lidová zábava, která k pouti neodmyslitelně patřila. Mezi stánky a krámy se prolínaly smíšené zvuky – veselé rozhovory, smích, ale i zvuk harmoniky nebo kytary, které doprovázely tance a písně. Bylo to místo, kde se setkávali lidé všech generací a společenských vrstev, a to nejen ti, kteří přišli za duchovním zážitkem, ale i ti, kteří přišli užít si pouť jako příležitost k zábavě a odpočinku. Tato směsice duchovní úcty a světské veselosti vytvářela jedinečnou atmosféru, která byla pro tuto událost typická.

V této chvíli bylo znát, jak poutní slavnost spojuje náboženský a světský život. Lidé, kteří přišli hledat duchovní útěchu a společenství, nyní sdíleli radostnou, avšak hlučnou atmosféru společenských setkání. Ruch, křik, kouř z hospod a hudba tvořily druhou, „světskou“ stránku pouti, která kontrastovala s rozměrem, ale zároveň do něj zapadala jako přirozený doplněk celé slavnosti.

Na faře, která byla centrem veškeré organizace pouti, byla opravdu velká práce. Poutní slavnost totiž znamenala nejen duchovní přípravy na obřady, ale také nespočet praktických úkolů, které se týkají zajištění hostiny pro kněze, ministranty a další účastníky. Farář, a především páter Josef Tymel, měl důležitou roli v organizaci a pohostinnosti, aby zajistil, že každý, kdo přišel slavit, se cítil vítán a pečlivě obsloužen.

Farská kuchyně byla v plném proudu: kromě vína se podávala i kvalitní plzeňská piva, a na stolech se objevovaly lahodné pokrmy – srnec, husy, kachny, telecí. Kuchařka měla plné ruce práce, protože vše muselo být připraveno včas. Páter Josef Tymel měl v této atmosféře klíčovou roli, protože nejenže organizoval všechny přípravy, ale také osobně pomáhal při samotném pohoštění a péči o poutníky, kněze a další hosty. Jeho úsměv a vlídné chování vytvářejí příjemnou a pohostinnou atmosféru, která byla pro poutníky i kněze symbolem srdečnosti a oddanosti. Tymel se staral o to, aby vše probíhalo hladce, aby se každý cítil vítán, a aby se každý, kdo přišel na pouť, cítil jako doma. Jeho neúnavná péče o hosty byla pro všechny velkým přínosem a ukazovala, jak hluboce byl spojen s tímto místem a jeho tradicemi. Přestože dvacet nebo třicet kněží nebylo na takové slavnosti ničím neobvyklým, bylo důležité je podpořit a zajistit jim vše potřebné. Kněží, kteří přijížděli i z velmi vzdálených míst, často pomáhali při zpovědích a dalších duchovních povinnostech během pouti, a tak si zasloužili zvláštní úctu a pohostinnost. Byli nejen duchovními průvodci, ale i aktivními účastníky slavností, jejich přítomnost by byla nezbytná pro správný průběh pouti. Farář a další organizátoři pouti se starali o to, aby byli hosté dobře ubytováni, dobře najedeni a dostali dostatek pozornosti, což odráželo úctu k jejich práci a obětem, které pro tuto slavnost podstupovali. Páter Josef Tymel hrál v této organizaci zásadní roli tím, že zajišťoval hladký průběh nejen pro kněží, ale i pro ostatní účastníky pouti, a tím se projevuje v celkové atmosféře pohostinnosti a náboženské pospolitosti.

Po požehnání v odpoledních hodinách nastává chvíle loučení. Zpěváci, kteří se účastnili na slavnosti, zpívají loučící píseň s Pannou Marií, která je hlubokým a dojemným momentem celého dne. Procesí se pomalu rozcházejí, někteří poutníci ještě zůstávají v hospodách nebo u příbuzných, kde se časem rozprchnou, jak přišli. Nakonec se všichni opět scházejí a s křížem a s vlajícími korouhvemi se vydávají vstříc domovu se zpěvem poutních písní. Farář je znovu doprovází, až přijde poslední loučení a povzbuzení: „Za rok zase.“ Poutníci odcházejí, ale v jejich srdcích zůstává síla tradice, víry a společenství, které si s sebou nesou do příštího roku.

Suď si o pouti, kdo chceš, co chceš, ale pro slezský lid znamenala a znamená hrabyňská pouť mnoho. I když se časem vztah k tradičním náboženským zvyklostem mění, význam poutí a svatých míst jako Hrabyň zůstává silný. Poutníci a místní lidé vnímají v pouti nejen náboženský rituál, ale i pocit společenství, nositele a naděje, který přináší. I když pozorujeme změny ve vztahu k víře, kostel se přesto stává místem pro vzpomínky, meditaci a duchovní klid. To, co se vnímá jako tajemství a vzdálené, se později ukáže jako zdroj vnitřní síly, která spojuje člověka s něčím větším než jen s každodenní realitou. Tento přerod ukazuje, jak i po letech může být poutní místo stále živým centrem, které inspiruje k hlubšímu zamyšlení a duchovnímu růstu.