Karel Engliš

Kdokoli studuje dějiny českého ekonomického myšlení, každý bez pochyby a bez velkého rozmýšlení na otázku, koho zařadit mezi nevýznamnější české ekonomy, uvede Karla Engliše. A navíc - byl jediným z českých ekonomů, který v sobě spojoval roli originálního ekonomického teoretika s úspěšnou činností významného pragmatického politika.

Karel Engliš se narodil jako deváté dítě hrabyňského řezníka Antonína Engliše a velice záhy se projevil jako nadaný žák hrabyňské dvouletky, čehož si všiml i zdejší farář Böhm, který doporučil dát mladého Engliše na studie. Rodina si to sice nemohla dovolit, ale i přes velké potíže se Karel stal nakonec žákem opavského gymnázia. Do kvarty byli rodiče schopni svého syna vydržovat, avšak od kvinty až do konce svých studií byl odkázán na příjmy z kondic. To se mladému Karlu Englišovi dařilo a získával zkušenosti, které poté v ži-votě využil jako vynikající profesor na vysokých školách.

Po gymnáziu v Opavě nastoupil studia na právnické fakultě v Praze, kde se již blíže zajímal o ekonomickou vědu a navštěvoval přednášky vynikajícího českého národohospodáře prof. Albína Bráfa. Po promoci nastoupil v roce 1904 v Zemském statistickém úřadě v Praze, kde se již věnoval prvním pracím statistického charakteru, a to zejména z oblasti sociální.

Po čtyřech letech byl povolán do úřednického aparátu rakouského ministerstva obchodu ve Vídni. Odborná činnost mu otevřela možnost publikovat řadu článků a studií a dovedla ho až k profesuře národního hospodářství na České vysoké škole technické v Brně v roce 1911. Příchod do Brna otevřel éru politického působení Karla Engliše. Blízká se mu stala strana Lidově-pokroková, za niž kandidoval a stal se poslancem Zemského sněmu Moravského markrabství v roce 1913.

Počátkem roku 1918 splynula Lidově-pokroková strana s novou stranou Státoprávní demokracie, později zvanou Národní demokracie a 28. října byl Engliš vyslán za tuto stranu do Prahy, kde působil jako člen a poslanec Národního shromáždění a současně vedl zvláštní kancelář moravskoslezskou. Jeho prvním počinem ve spolupráci s Aloisem Jiráskem bylo prosazení založení Masarykovy univerzity v Brně, zároveň se v letech 1919-1920 stal jejím prvním rektorem. Rokem 1919 začalo období Englišovy zanícené tvůrčí vědecké a pedagogické práce. Jejím uznáním bylo v březnu 1927 zvolení členem České akademie věd a umění. Vědecká veřejnost zná Engliše především jako národohospodářského myslitele, jako zakladatele originální teleologické teorie ekonomické. Tato teorie je postavena na myšlence, že poznávání a chápání všech ekonomických procesů je vědecky plně uspokojivé jen tehdy, sledujeme-li chování všech subjektů (podniků, bank, domácností, státu atd.), dále účel,záměrnost, volbu cílů a prostředků a z tohoto hlediska racionálnost rozhodování a postupů. Zvlášť výrazné bylo Englišovo působení jako hlavního představitele finanční a měnové politiky svobodného Československa ve 20. a 30. letech, kdy měl jedinečnou možnost pro konkrétní aplikaci svých teoretických poznatků. Byl v šesti vládách v letech 1920-1931 ministrem financí a v letech 1934-1939 guvernérem Národní banky Československé.

Výrazné spory o koncepci peněžní politiky živily odbornou veřejnost především ve vztahu Karla Engliše a Aloise Rašína, který propagoval jako ministr financí radikálnější vzestup měny, což vedlo v konečném důsledku, jak na to upozorňoval Engliš, k oslabení síly českého exportu. Ačkoliv politicky stáli Rašín a Engliš na stejné platformě, oba totiž byli členy jedné strany Národnědemokratické, nedokázali se shodnout. Shodovali se pouze v otázce vyrovnaného státního rozpočtu jako základního předpokladu zdravého ekonomického vývoje státu.

Celou Englišovou činností finančního a měnového politika se vine základní idea - potřeba stálosti, stability měny, což u něho znamená stálost životní úrovně. Když přišla světová hospodářská krize 30. let, snažil se Engliš rozhýbat vládu, aby období krize co nejvíce zkrátila. Dosáhl velkého úspěchu, když se mu podařilo prosadit devalvaci měny o 1/6, provést snížení úroků a další úpravy ve státním rozpočtu, což vedlo k tomu, že československé zboží bylo na světových trzích opět konkurence schopné a byl tak dán základ pro cestu z hospodářské krize.

V roce 1939 byl Engliš jmenován profesorem národního hospodářství. Přišla však nacistická okupace a druhá světová válka. V tomto období, které ostatně prof. Karel Engliš těžce nesl, a kdy nemohl vyučovat, se uzavřel před veřejností a věnoval se vědecké práci. Po osvobození v roce 1945 obnovil na krátkou dobu svou pedagogickou aktivitu. Jeho univerzitní přednášky a semináře se staly středem nebývalého zájmu.

V roce 1947 byl promován doktorem honoris causa Masarykovy univerzity v Brně a byl zvolen rektorem Karlovy Univerzity. Události února 1948 však vyvolaly osudový zlom i v Englišově životě. 26. února podlehl politickému tlaku, rezignoval na všechny své univerzitní funkce a odešel do ústraní. V roce 1952 byl nečekaně a bezohledně vykázán z Prahy do českého pohraničí a nakonec z milosti mu bylo povoleno, aby se přestěhoval do své rodné Hrabyně. Jeho vědecké práce byly dány na index jako Libri prohibiti a vyřazeny ze všech veřejných knihoven. Přesto se v těchto těžkých dobách prof. Engliš nevzdával naděje a až do posledního měsíce svého života pracoval a tvořil ve své rodné Hrabyni.

Pocit hořkosti, který prof. Engliš zažíval v padesátých letech, kdy byl odstrčen a musel čelit pocitu, že jeho práce je nakonec pro novou společnost nepotřebná, dokumentují jeho vlastní slova. „Je mně při návštěvě Hrabyně bolestno. Chodím po hřbitově, po hřbitově toho, co bylo a už není. Není už staré Hrabyně a není už těch, které jsem měl rád. Možná, že ta nová Hrabyň bude krásnější, ale tu starou jsem měl rád. A ta nová mě už nezná.“